Rýt či nerýt v přírodní zahradě?

Velká část zahrádkářů si nedovede představit podzim bez rytí. Rytí ale může působit negativně, zejména na život v půdě.

Půdní organismy důležití pro rozklad organické hmoty na humus potřebují pro svůj život kyslík. Převrácením půdy při rytí se náhle ocitnou ve velké hloubce, kde jich mnoho hyne právě na nedostatek kyslíku. Také samotná organická hmota (posklizňové zbytky, hnůj) se ve větší hloubce hůře rozkládá a často zde zahnívá.

Zastánci přírodního zahradničení hloubkové zpracovávání půdy rytím většinou odmítají a půdu kypří rycími vidlemi, čímž se zamezí obracení a nežádoucímu promíchávání vrstev.

Vidle se zapíchnou do země až po násadu a kývavým pohybem od sebe a k sobě se půda nakypří, o 10 cm dál uděláme totéž a pokračujeme dále. Půda se pouze podebere, nepřevrací se.

Rytí má smysl pouze v případě velmi zhutnělé nebo těžké půdy. Ale i tam můžeme rýt šetrněji, tzv. nadvakrát. Tento způsob je šetrnější k půdě a navíc takto prokypříme půdu do větší hloubky.

Z prvního rycího pásu vyryjeme vrchní vrstvu půdy (rýč se zaboří do země jen napůl) a odložíme stranou. Rycími vidlemi prokypříme spodní vrstvu odkrytého pásu. Na prokypřenou spodní vrstvu můžeme přidat vhodné organické zbytky (uleželý hnůj, zbytky rostlin). Z dalšího pásu opět sejmeme vrchní vrstvu půdy a přesuneme na již prokypřený první pás. A tak pokračujeme až do konce, kde na zakrytí posledního pásu použijeme půdu odloženou stranou z prvního pásu. Aby rytí bylo šetrnější, volíme podzimní období a také správnou vlhkost půdy. Ta by neměla být ani příliš vyschlá, ale ani mokrá do míry, že by se lepila na boty a rýč.