Každý ovocný strom je kouskem domova pro nás pro všechny – i strom na kraji silnice patří k naší kultuře.

Ovocné stromy mají v našich zahradách dlouhou tradici. Již v době bronzové lidé ve svých sídlištích vysazovali ovocné stromy, jak dokládají nálezy z halštatského období. První “ušlechtilé” ovocné odrůdy přinesli do naší vlasti o několik století později Římané, ovládající umění štěpování. K průlomu ovocnářství v germánském prostoru napomohl Karel Veliký. Ve středověku se pěstování ovoce, tak jako zahradnictví vůbec, soustřeďovalo na kláštery a hrady, kde ho mniši dále rozvíjeli.

Zlatý čas pomologie, jak se nazývá nauka o ovocných stromech, a také ovocnářství trval zhruba od roku 1770 do roku 1890. V této době vznikla řada dodnes známých ovocných odrůd, jako např. „Cox Orange“ nebo „Boskoop“. Obecný zájem o pěstování ovoce byl značný a mnoho lidí se zabývalo jeho kultivováním a množením. Během válečných let a poválečných desetiletí mělo velký význam samozásobení ovocem a moštem v zemědělských statcích – a také ve městech si lidé velmi považovali ovoce z vlastní zahrady.

S ovocem se setkáváme v nejrozmanitějších růstových formách. Na jedné straně máme ovocné stromy jako jabloň, hrušeň, třešeň, meruňku a ořešák, na druhé straně keře jako rybíz, borůvku nebo lísku, stejně jako maliník a ostružiník, které musíme brát jako zvláštní skupinu. Vinná réva a u nás dnes často vysazované kiwi jsou dřevnatící pnoucí rostliny, jahodník je vytrvalá bylina (tzn. nedřevnatící víceletá rostlina). Pro každou velikost zahrady existuje vhodný ovocný druh.

Tak jako všechny rostliny mají i ovocné dřeviny různé požadavky na půdu, vlhkost a klima. Jestliže někde dobře roste a bohatě plodí například slivoň švestka, zdaleka to neznamená, že zde budeme mít úspěch s hrušní nebo meruňkou. Jen ovocné dřeviny přizpůsobené stanovišti se vyvíjejí optimálně, jsou odolné vůči nemocem a dávají dobrý výnos. Proto se vyplatí, budete-li každou z těchto kulturních rostlin, včetně jejích nároků, dobře znát, a teprve pak vyberete ty správné pro vaši zahradu!

Každý ovocný druh a tvar stromu má určité nároky na místo, které musíte vzít v úvahu již při plánování vaší zahrady a při výsadbě. Jinak by se vám mohlo stát, že se vám na zahradě nebude dostávat místa, až stromy za deset let konečně začnou plodit!

A udržovat velký strom v malém vzrůstu a zároveň chtít sklízet plody – to se navzájem téměř vylučuje …

Abyste nároky stromů na místo dokázali hned od začátku dobře odhadnout, je velmi důležité, abyste získali ze školky co nejpřesnější informace o odrůdách a použitých podnožích.

Použití ovocných keřů přináší i v malé zahradě možnost sklízet čerstvé a zdravé ovoce.

Většina druhů si vystačí s trochou místa a také se spíše špatnými půdními poměry. Vzrůstnější odrůdy maliníku a ostružiníku potřebují oporu. Keře se vysazují do řad, vedle první a poslední rostliny se do země zarazí kůl a mezi kůly se natáhne drát. K drátům se vyvazují letorosty.

Angreštu a červenému a černému rybízu se daří nejlépe na plně osluněných stanovištích.

Pokud se zkombinují různé druhy ovocných keřů, vzniknou “mlsací ostrůvky” pro zdravou svačinu. Ve stinné části zahrady se výtečně daří lesním bobulovinám a v okenních truhlících nebo ve vědrech zase jahodám. Chuť těchto plodů je velmi intenzivní a na vhodném stanovišti se rostliny rychle rozrostou a vytvoří „jahodový palouk“.

Plody mnoha našich keřů jsou vzhledem k obsahu vitaminů a dalších důležitých látek přímo elixírem života pro zimní měsíce.

Mnoho druhů planého ovoce je poživatelných teprve po přejití mrazem.
Šípky, plody dřišťálu a trnky až po prvním mrazu řádně dozrají, předtím jsou příliš tvrdé a trpké. Mišpule jsou zralé k jídlu teprve v prosinci po účinku silného mrazu.
Kdo plody dobře nezná, měl by na sklizeň vyrazit se zkušeným člověkem, aby nedošlo k záměně.

Chutní zástupci planého ovoce:
jeřáb, muchovník, šípek, hrušeň polnička, svída dřín, mišpule, rakytník, trnka, černý bez, hloh, dřišťál…