Potenciál autochtonních trvalek

Za nadpisem z cizích slov se skrývá povídání o původních a nepůvodních druzích rostlin v našich zahradách. Ne vždy, co je okrasné, je nepůvodní a naopak, co je „plevel“ je původní. Další příspěvek na toto téma od Martiny Kotlandové najdete např. v publikaci Trvalky, kterou vydala PERMAKULTURA (CS), z.s.

Potenciál autochtonních trvalek

Martina Kotlandová

Foto č. 1: archiv M. Kotlandová

Domácí, polní, přespolní

Téma autochtonních rostlin není žádnou žhavou novinkou ani módním výstřelkem posledních let. Kdepak. Autochtonní druhy jsou původní druhy (domácí druhy, též native species), které se zde vyskytovaly již velmi, velmi dávno, ještě před příchodem člověka. Tyto druhy na daném území přečkaly poslední dobu ledovou a sdílejí evoluční historii s regionálním hmyzem a dalšími organismy.

Oproti tomu nepůvodní druhy (alochtonní, introdukované, zavlečené, též non-native, alien species) jsou druhy, který se vyskytují mimo přirozený areál svého původního rozšíření. Jejich “příchod” do určité oblasti je vázaný na činnost člověka. Podle doby zavlečení je dělíme na archeofyty a neofyty. Archeofyty na dané území připutovaly v období od počátku neolitu do konce středověku. Často se jedná o plevele polních kultur, např. koukol polní, chrpu modrou nebo vlčí máky. Možná se na ně pamatujete z dětství. Dnes ale tyto druhy z krajiny kvůli intenzivnímu zemědělství postupně mizí. Neofyty jsou druhy zavlečené v novověku. Příkladem mohou být některé topolovky, náprstník červený či bolševník velkolepý. Ten byl v roce 1862 vysazen jako okrasná solitéra v zámeckém parku Lázní Kynžvart, odkud byl zahradníky přenesen do dalších panských zahrad. O necelých sto let později zplaněl a vydal se na vítězný pochod krajinou.

Hodný, zlý a ošklivý

Někdy možná míváme sklon k předsudkům a hrajeme s rostlinami hru “Na hodné, zlé a ošklivé”, přičemž těmi hodnými jsou samozřejmě druhy domácí; ty máme rádi, těm fandíme a upřednostňujeme je oproti těm zlým, nepůvodním. Nic ale není černobílé a svět rostlin už vůbec ne.

Foto č. 2: archiv M. Kotlandová

Mezi nepůvodními druhy totiž najdeme mírné ovečky, které se chovají spořádaně a postupem času u nás příjemně zdomácněly – příkladem budiž lilie cibulkonosná pěstovaná v zahradách našich babiček. A naopak – mezi zavlečenými druhy se mohou objevit i pěkní rebelové. Učebnicovým příkladem tzv. invazních druhů je zlatobýl kanadský, zmíněný bolševník velkolepý nebo netýkavka žláznatá, jejichž mohutnější populace dokážou potlačit výskyt domácích druhů rostlin. Jejich šíření je mimo jiné spojeno i s poklesem druhové diverzity plazů, pavouků a mykorhizních hub.

To samé v bledě modrém ovšem platí i pro květenu domácí. Známe krotké rostliny i neurvalce šířící se člověkem narušenou krajinou. Důsledky jejich šíření jsou podobné jako u invazních druhů s tím rozdílem, že v případě domácích rostlin hovoříme o druzích expanzních. Stačí si jen vzpomenout na autochtonní třtinu křovištní, která se vytrvale šíří podzemními oddenky skrz půdu, dřevo i asfalt. Z pasek a říčních náplav míří podél okrajů silnic a řek do opuštěných polí a luk, aby se stala královnou narušených stanovišť.

Je to plevel!

Foto č. 3: archiv M. Kotlandová

Jindy máme předsudky docela opačné a pohlížíme na domácí rostliny jako na “ten plevel”. Jistě, mezi domácí květenou nalezneme úporné plevele, ale rozhodně nelze všechny původní druhy házet šmahem do jedné škatulky. Kromě nesporné ekologické hodnoty má řada z nich i nemalou hodnotu estetickou. Co třeba modravý hořec tolitovitý, ztepilá třemdava bílá, nebo docela obyčejné konvalinky – to všechno jsou domácí druhy, které si ne nadarmo nalezly cestu do i lidských srdcí a následně i do zahrad a předzahrádek. Podobných příkladů je nespočet. Řada z těchto domácích taxonů je pěstována v kultuře – trvalkové školky či zahradnictví nabízejí necelé čtyři stovky domácích druhů. Mezi osvědčené původní druhy pro stanoviště suššího charakteru lze doporučit např. na sasanku hajní, pryšec mnohobarvý, hvězdnici zlatovlásek nebo již zmíněnou třemdavu bílou. Na středně vlhkých stanovištích v toulavém stínu se můžeme spolehnout na oměj šalamounek či žluťuchou orlíčkolistou. Ve vlhkých podmínkách na slunci udělá parádu kosatec sibiřský, ten je také původní.

Jak primitivní. Ale jak účinné!

Práce s rostlinami je tak trochu uměním, a tak trochu radostí, se kterou svobodně malujeme pomyslným štětcem na malířské plátno. Při tvorbě trvalkových kompozic si můžeme dovolit leccos, jedno ale obejít nemůžeme: nároky rostlin a podmínky stanoviště. Ty jsou klíčovým východiskem pro práci s trvalkami, ať se pohybujeme v krkonošské předzahrádce nebo v tepelném ostrovu velkoměsta. Při výběru potenciálně vhodných druhů je třeba pamatovat na to, že rostlinám se nejlépe daří v takových podmínkách, které odpovídají stanovišti jejich přirozeného výskytu. Kavyly a hlaváčky jarní, které nalézáme v suchých trávnících a skalnatých stepích jižní Moravy, se v podmáčené zastíněné zahrádce na úpatí Krkonoš jara nedožijí. A naopak – bledule nebo orseje, které mají optimum ve vlhkém polostínu lužního lesa, se na výslunném suchém stanovišti upečou do křupava. Jak primitivní… A přesto občas nalézáme v kompozicích kombinace, nad kterými zůstává rozum stát. Jistě, rostliny sázené mimo jejich optimum je možné při vynaložení určitého úsilí udržovat při životě, ale nebožátka pak často připomínají pacienty na kapačkách, smutné a bez stopy vitality.

A co housenky, mají si kde žrát?

V souvislosti s intenzivním obhospodařováním zemědělské půdy se snižuje dostupnost potravy a úkrytů pro hmyz a drobné ptactvo. Města se pak stávají jejich sekundárním refugiem, druhým domovem. Téma domečků a záhonů pro hmyz pulsuje internetem i hobbymarkety, a tak o sto šest kupujeme hmyzí hotely a vytváříme záhony atraktivní pro včely, čmeláky, motýle. Vysazujeme třapatky, agastache, anglické a belgické astry a vůbec nevadí, že jsou přespolní, pokud je nezapomínáme kombinovat s domácími rostlinami. Protože jak ukazují vědecké studie, diverzita Lepidoptera (vědecký název řádu motýlů, tedy “šupinokřídlých”) v městském prostředí přímo koreluje s procentuálním zastoupením původních rostlin. A vysoká druhová rozmanitost hmyzu má pozitivní vliv na početnost a rozmanitost ptáků v urbanizovaných oblastech.

Foto č. 4: archiv M. Kotlandová

Možná, že pro krásu motýlích křídel na zapomínáme na dokonalou proměnu hmyzu. Tedy na to, že bez housenek a kukel není motýlů. Vzpomínáte na kopřivy rostoucí v zapomenutém koutě zahrady? Jsou živnou rostlinou pro housenky hned několika druhů baboček. Larvy otakárka fenyklového jsou zase závislé na některých miříkovitých rostlinách – kmínu, plané mrkvi, fenyklu či bedrníku. Housenky modráska jsou ještě vybíravější – pro svůj vývoj potřebují krvavec toten, úročník bolhoj či jetel luční. Bez těchto planých rostlin nebude motýlů.

Druhová diverzita domácích rostlin přímo souvisí s druhovou biodiverzitou hmyzu a ptáků. Vyvážené společenstvo domácích, polních a přespolních rostlin má svůj smyl.  Až si budeme příště malovat trvalkami, nezapomínejme na to.

……………………………………………………………………………………………………………………………………………….

PharmDr. et Ing. Martina Kotlandová, Ph.D.

Po absolvování magisterského a doktorského studia na Farmaceutické fakultě UK v Hradci Králové a několika letech strávených v lékárně se rozhodla opustit sterilní prostředí pilulek a konvertovala k živým rostlinám. Je čerstvou absolventkou Managementu zahradních a krajinářských úprav na Zahradnické fakultě MENDELU v Lednici a spoluzakladatelkou trvalkové školky Trvalky Semanín s.r.o.

(kontakt: martina.kot@seznam.cz)

……………………………………………………………………………………………………………………………………………….

Poznámky k fotografiím:

1 Třemdava bílá, jedna z domácích rostlin vhodných na suchá slunná stanoviště. V horkých dnech vylučuje silice a údajně se může sama vznítit.

2 Volná inspirace z lužního lesa. Mařinka vonná, zběhovec plazivý, lilie zlatohlávek či kokoříky jsou vhodné pro polostinný kout s dostatkem vláhy.

3 Původní druhy rozhodně nejsou “jen plevel”. Kompozice z domácích rostlin a jejich kultivarů v tzv. botanickém kabinetu (Čalakovského sady u Národního muzea v Praze).

4 Vzácný otakárek fenyklový. Jeho housenky se vyvíjí na některých miříkovitých rostlinách – fenyklu, kmínu, plané mrkvi či bedrníku.