Zahrada či prodloužený obývací pokoj je denně používaným životním prostorem, jehož podoba a uspořádání se proměňují podle našeho vkusu.
Tento prostor je ve svém provedení ovlivněn nejen historickým vývojem zahrad, ale také rozdílnými kulturními okruhy. Za zahradními zdmi tak lze najít bohatou rozmanitost barev a tvarů, od miniaturních zahrad dýchajících asijskou atmosférou přes barokní zahrady přísně symetrických forem až k pestrým, druhově bohatým přírodním zahradám.

Uspořádání zahrady navíc úzce souvisí s jejím užíváním. Zahrada je denně používaný životní prostor, který by měl lidem všech věkových kategorií poskytovat místo k odpočinku, práci, lenošení, hrám i meditaci. Základem pro vytvoření zahrady snů může být pestrá směsice nálad a barevných míst, které má každý člověk uložené ve vzpomínkách.

Přírodní zahrady se vyznačují svou různorodostí a jemnými zásahy člověka.

V přírodní zahradě by neměly chybět:

• Stanovišti přizpůsobené kvetoucí rostliny (např. trvalky), převážně v neplnokvětých formách (potrava pro hmyz).
• Původní keře a stromy jako strukturní prvky, zdroj čerstvých plodů a životní prostor pro mnoho druhů zvířat.
• Pestré květinové louky nebo bylinné trávníky jako rejdiště pro lidi i zvířata.
• Bylinkové záhony nebo spirály, jejichž rostliny najdou použití jako zdroj vůní nebo v kuchyni a domácí lékárničce.
• Zeleninové záhony pro samozásobení zeleninou.
• Přírodně utvářené suché a mokřadní biotopy a ekologické niky, jako např. hromada kamení nebo divoký kout.
• Hospodaření šetrné vůči prospěšným živočichům, hospodaření v uzavřených kolobězích.
• Používání přírodních, neošetřených materiálů při vytváření cestiček, stavění plotů a zdí.

Pro přírodní zahradu bývají zpravidla charakteristické oblé tvary v utváření cestiček a ploch. V mnoha zahradách lze však najít také architektonické, přísně formální zahradní prvky.

Takzvané „moderní zahrady“ využívají forem moderní, nekonvenční architektury a přenášejí tento přísně lineární tvarový záměr ven do „prodlouženého obýváku“. Ať už zahrada vykazuje oblé tvary nebo pravoúhlé struktury s osovým nasměrováním na dům, jediné, co rozhoduje, je osobní vkus majitelů zahrady. I formální zahrady je možné utvářet a obhospodařovat přírodně. V úvahu je třeba vzít jen náročnost na péči, která vyplývá například ze zastříhávaných rostlinných forem.

Architektonické zahrady byly zřizovány již ve starém Egyptě. Vycházelo se z pravoúhlého nebo čtvercového tvaru pozemku a zahrada byla osově nasměrována na obytnou budovu. Zahradní loubí, bazény a další zahradní prvky byly umisťovány symetricky vlevo a vpravo v obou částech zahrady. Malé zídky a řadové výsadby různých druhů stromů a keřů zdůrazňovaly pravidelnost celkového uspořádání.

Selské zahrady tu byly odjakživa proto, aby lidem dávaly zeleninu a byliny a zkrášlovaly jim všední den květy veselých barev.

Historie selských zahrad začala s příchodem Římanů do střední Evropy asi před 2000 lety. Římané přinesli do užitkových zahrad Germánů i zdánlivě neužitečné rostliny jako fialy a chejr. S rozpadem římské říše však tato nádhera květů na čas zase zmizela.

Teprve v raném středověku se díky klášterům, především benediktýnským, květiny a byliny znovu vrátily do zahrad. Kláštery měly být vůbec od té doby nadlouho středisky původní zahradnické kultury. Klášterní zahrady byly vzorem pro první selské zahrady. Ve středověku se selské zahrady rozkládaly na okraji vesnice a využívaly je všechny selky. Teprve později byly zahrady zakládány v bezprostřední blízkosti domů.